České země byly už v dobách rakousko-uherského mocnářství oblastí rozvinutého hutnictví, strojírenství a elektrotechnického průmyslu. Odborníky pro tyto obory připravovalo nejen věhlasné ČVUT v Praze jako inženýrské studium, ale podílely se na něm i střední odborné školy. Vedle průmyslových škol v Praze, Plzni, Kutné Hoře, Pardubicích, Šumperku a Brně existovala také druhá česká průmyslová škola strojnická v Budějovicích, která byla založena na podzim roku 1939. Učilo se ilegálně v německé průmyslové škole, kde byla umístěna také česká mistrovská škola strojnická. Učitelský sbor školy se snažil udržet školu v Českých Budějovicích a žádal nové vlivné české osobnosti o podporu. Nikde však podporu nenalezl, a proto bylo vyjednáváno s jihočeskými městy o přijetí školy, poskytnutí vhodné budovy pro ni a všech nejnutnějších potřeb. Písek bylo jediné město, které v této válečné době vyšlo škole všemožně vstříc a umístilo ji v budově připravované pro školy učňovské. Celou válku se o školu staralo a vynaložilo značné náklady na její vybavení a udržování. Po revoluci se přihlásili budějovičtí, aby jim byla škola vrácena zpět. Ministerstvo školství a osvěty však rozhodlo svým výnosem z července roku 1945, že škola zůstane v Písku. Město Písek se muselo zavázat, že pro tuto školu postaví novou budovu, zřídí internát pro žáky a postará se o řádné ubytování učitelů a profesorů. Písek se neucházel o průmyslovou školu jen z prestižních důvodů, ale poradil se nejdříve s profesorským sborem a jinými odborníky, kteří uznali, že umístění školy v Písku je velmi výhodné pro celou oblast jižních Čech. V roce 1940 se zde stavěla budova pro živnostenskou pokračovací školu, která byla určena pro výuku budoucích holičů, zedníků, automechaniků a jiných oborů. Po dokončení stavby školní budovy sem byla přemístěna 16.4.1941 druhá česká průmyslová škola strojnická z Českých Budějovic. Ta zde měla sídlit jen dočasně, ale nakonec zde po roce 1952 našla své stálé místo. Školní léta 1941-1945 byla pro učitelský sbor i žáky písecké průmyslové školy velmi zlá. Někteří z nich byli posláni na nucené práce do Německa, několik žáků bylo v roce 1943 zatčeno a později uvězněno v koncentračních táborech. V roce 1944 byla škola zabrána a přeměněna na vojenský lazaret, a tak výuka probíhala v budově dnešního gymnázia. Počátkem května 1945 se sice blížil konec války, ale vyučovací podmínky se zatím nelepšily. Budova základní odborné školy přešla pod dozor velitele amerických tankových oddílů a pod ochranu Červeného kříže. Se šťastným koncem druhé světové války začalo nové budování průmyslové školy od základu, neboť i to minimum co škola měla, bylo zničeno a ukradeno okupanty. Údobí let 1945 - 1965 Vyučování začalo v polovině června roku 1945 a v listopadu téhož roku byl jmenován správcem školy Ing. Josef Pleskot. Školní rok 1946-1947 měl již normální průběh. V těchto letech byl z bývalého hotelu Dvořáček (dnešní hotel Otava) zřízen internát pro mládež se samostatnou správou, kde bylo možné ubytování a stravování. Těchto služeb využívalo 27 studentů SPŠ. Ve školním roce 1948-1949 navázala škola spolupráci s výrobními podniky a patronátními závody se staly SVIT v Sezimově Ústí a ČZ Strakonice.
Obory strojnické, které se nepřetržitě vyučovaly od roku 1941, byly v 80. letech převedeny na SPŠ ve Strakonicích. Ve školním roce 1951-1952 bylo zahájeno večerní studium při zaměstnání ve strojnických oborech. V roce 1964-1965 byl zřízen obor elektrotechnický pro silnoproudou elektrotechniku. Tato specializace vznikla rozšířením SPŠ v Plzni. V dalších letech byly otevřeny obory spojová technika a měřicí a automatizační technika. Tyto obory jsou spolu s oborem výpočetní technika základem vzdělávacího a výchovného programu školy dodnes.
