MediaWiki SPŠ a VOŠ Písek - Příspěvky [cs]

Myš

2010-06-18T12:29:52Z

Hmarek: Založena nová stránka: Počítačová myš je malé polohovací zařízení, které převádí informace o změně své pozice na povrchu plochy (např. desce stolu) [[Image:Mys.jpg|thumb|Počít…

Počítačová myš je malé polohovací zařízení, které převádí informace o změně své pozice na povrchu plochy (např. desce stolu) [[Image:Mys.jpg|thumb|Počítačová myš od firmy Genius]]
do počítače, což se obvykle projevuje na monitoru jako pohyb kurzoru. Nachází se na ní jedno či více tlačítek, může obsahovat jedno i více koleček pro usnadnění pohybu v dokumentu. Ze spodní strany nalezneme zařízení snímající pohyb.

== Historie ==

Myš byla vynalezena Douglasem Engelbartem ve Stanfordském výzkumném institutu v roce 1963. Veřejnosti byla představena 9. prosince 1968 jejím vynálezcem. Douglas Engelbart si ji nechal patentovat (patent US3541541) dne 17. listopadu v roce 1970 jako „X-Y Position Indicator For A Display System“ (Indikátor X-Y pozice pro zobrazovací systém). V komerčním prostředí pak myš prosadila jako první californská firma Apple v roce 1982.

Po myši s optomechanickými senzory, kterými pohybovala kulička, vycházející z původního Engelbartova vynálezu, přišla myš optická s LED technologií. Optická myš spatřila světlo světa kolem roku 1980. Vynalezl jí Steve Kirsch. Vyžadovala však speciální kovovou podložku s natištěnou mřížkou, bez níž nefungovala.

První myši byly hranaté a nepohodlné. Ty novější jsou ergonomicky tvarovány pro pohodlné držení, ale ani to není dostatečná obrana před nemocemi, které při nadměrném používání myši hrozí (viz RSI).

== Typy počítačových myší ==

=== Mechanická myš ===

William English, stavitel Engelbartovy původní myši[1] vynalezl tak zvanou kuličkovou myš v roce 1972 ve vývojovém centru Xerox PARC[2] a stala se součástí počítače Xerox Alto a sloužila k ovládání grafického uživatelského prostředí WIMP.

Kolečka byla nahrazena kuličkou, která umožnila pohyb myši v jakémkoliv směru. Pohyb kuličky snímají dvě navzájem kolmé hřídele, které se kuličky dotýkají. Kulička obě hřídele při svém pohybu roztáčí a přenáší pohyb na clonu ve tvaru kruhu se zářezy. Světlo prosvěcuje clonu a přerušovaný paprsek je snímán optoelektronickým čidlem, které jej mění na elektrické impulzy. Směr otáčení je rozpoznán tak, že čidlo obsahuje dva snímače, přičemž zářezy ve cloně jsou voleny tak, aby byl vždy osvětlen právě jeden snímač. Impulzy jsou zakódovány do sledu bytů, které jsou odesílány do počítače. Ovladač myši je v počítači dekóduje a převede na pohyb kurzoru na obrazovce monitoru (v osách X a Y).

Současné moderní počítačové myši pocházejí ze švýcarského technologického institutu (École polytechnique fédérale de Lausanne, EPFL) z inspirace profesa Jean-Daniel Nicouda a vytvořil je inženýr a hodinář André Guignard[3]. Nový design zahrnuje jednu kuličku z hrubé gumy a tři tlačítka. Prostřední tlačítko bylo nahrazeno rolovacím kolečkem po roce 1990[4].

=== Optická myš ===

Optická myš využívá LED jako zdroj světla, které je snímáno fotodiodami nebo dokonalejším optickým snímačem (CCD či CMOS prvek s maticí o velikosti několik desítek bodů). První optické myši využívaly pro snímání pohybu speciálně potištěný podklad (podložku pod myš).

Moderní optické myši periodicky snímají obraz podkladu osvětlený pomocí LED nebo laserové diody a vyhodnocují posuv obrazu vůči předchozímu snímku. Využívají k tomu speciální čipy pro zpracování obrazu v reálném čase a převodu pohybu do osy X a Y. Například optická myš Avago Technologies ADNS-2610 zpracovává 1512 snímků za sekundu o velikosti 18×18 bodů, přičemž každý vyhodnocuje 64 různých úrovní šedi[5].

== Způsoby připojení k počítači ==

[[Image:Usb.jpg|thumb|USB konektor]]
Zpočátku se myš k počítači připojovala pomocí sériového portu (RS-232) a u počítačů firmy Apple pomocí ADP. Kolem roku 2000 se prosadil konektor PS/2 a posléze USB. Některé myši jsou označovány jako combo, což znamená, že se mohou pomocí jednoduché redukce připojit do zásuvky USB i PS/2 (viz obrázek vpravo). Pro bezdrátové myši se využívá infračervené záření (IrDA) nebo rádiové vlny (včetně Bluetooth), přičemž samotný vysílač/přijímač může být připojen k počítači pomocí sériového rozhraní PS/2 nebo USB.

== Alternativí zařízení ==

Pro ovládání kurzoru slouží také tzv. tablet. Je to podložka citlivá na dotyk, přes kterou se přejíždí perem. Vyrábí se také tablety citlivé na přítlak. Tablety jsou nejvíce používány počítačovými grafiky.

U přenosných zařízení jsou tři nejběžnější typy náhrady myši:

* Trackball – větší kulička je zabudována v zařízení a pohybuje se s ní přímo prstem,
* Trackpoint – tlustší malá tyčinka uprostřed klávesnice, která naklánění přenáší na pohyb kurzoru,
* Touchpad – destička měřící elektrickou kapacitu, kterou ovlivňuje posunování prstu.

== Zdroj informací ==

http://cs.wikipedia.org/wiki/Po%C4%8D%C3%ADta%C4%8Dov%C3%A1_my%C5%A1

--[[Uživatel:Hmarek|Hmarek]] 18. 6. 2010, 12:29 (UTC)

Soubor:Usb.jpg

2010-06-18T12:27:17Z

Hmarek:

Soubor:Mys.jpg

2010-06-18T12:20:48Z

Hmarek:

Soubor:Počítačová myš od firmy Genius.jpg

2010-06-18T12:17:43Z

Hmarek:

Operační paměť, vlastnosti, přístupové metody

2010-06-18T12:09:40Z

Hmarek:

Operační paměť je volatilní (nestálá) vnitřní elektronická paměť číslicového počítače typu RWM-RAM, určená pro dočasné uložení zpracovávaných dat a spouštěného programového kódu. Tato paměť má obvykle rychlejší přístup, než vnější paměť (např. pevný disk). Tuto paměť může procesor adresovat přímo, pomocí podpory ve své instrukční síti. Strojové instrukce jsou adresovány pomocí instrukčního ukazatele a k datům se obvykle přistupuje pomocí adresace prvku paměti hodnotou uloženou v registru procesoru nebo je adresa dat součástí strojové instrukce. [[Image:Operacni pamet.jpg|thumb|Operační paměť]]

Operační paměť je spojena s procesorem pomocí sběrnice, obvykle se mezi procesor a operační paměť vkládá rychlá vyrovnávací paměť typu cache, neboli paměť, která je přímo přístupná procesoru. Jedná se o nepostradatelný fyzický prostředek, který je spravován jednou z hlavních části operačního systému. Operační paměť je určená pro uchovávání kódu programů respektive procesů spolu s mezivýsledky a výsledky jejich činnosti. Zrovna tak je v operační paměti uchováván stav dalších prostředků a základní datové struktury jádra.

Vezmeme-li v potaz adresování operační paměti, lze zjednodušeně paměť chápat jako souvislý prostor paměťových buněk o nějaké velikosti. Tyto buňky jsou pak lineárně adresovány adresami pevné délky.

Je-li operační paměť reprezentována pamětí s přímým přístupem, označujeme adresový prostor jako fyzický adresový prostor (FAP). Velikost tohoto prostoru je omezena buď fyzickou velikostí paměťových modulů a nebo velikostí adresy tj. adresa o velikosti n bitů umožňuje adresovat 2 na n-tou paměťových míst.

Jednodušší procesory podporují adresovat pouze paměť s přímým přístupem, tedy adresovat pouze fyzický adresový prostor. V dnešní době velká část
procesorů umožňuje adresovat i logické adresové prostory. Jedná se o tzv. virtualizaci paměti respektive jde o neomezený počet logických adresových prostorů.

==Úkoly správy FAP==

*přidělování paměťových regionů na požádání procesů
*uvolňování paměťových regionů na požádání procesů
*udržování informací o obsazení adresového prostoru
*zabezpečení ochrany paměti – zabránění přístupu procesu k paměti mimo jeho přidělený region
*u víceúlohových systémů musí podporovat střídavý běh více procesů či v minimálním případě mu nesmí bránit

== Architektura operační paměti ==

*Johnn von Neumannova architektura, paměť je společná pro data i instrukce
*Harvardská architektura, existují dvě nezávislé paměti pro data a instrukce (časté využití je u mikrokontrolérů)

== Metody správy ==

===Monolitická paměť===

Jedná se o nejednodušší zprávu operační paměti. FAP je zde rozdělen na dva bloky, tj. na dvě souvislé části, jež jsou určeny počáteční adresou. První [[Image:Graf.png|thumb|Postupný růst rychlostí dynamických pamětí pro tři různé technologie (SDRAM, DDR, DDR2, RDRAM a XDR)]]blok je přidělen rutinám jádra operačního systému a jeho datovým strukturám tj. „Kernel memory“. Druhý je pak přidělován na požádání ostatním procesům tj. „Application memory“. Paměť jádra sdílí všechny procesy, protože rutiny jádra včetně jeho datových struktur jsou využívány veškerými procesy při vykonávání služeb operačního systému. Paměť procesů nebo-li aplikační paměť je soukromého charakteru, tedy přístup k ní má pouze vlastník.

Regulace je prováděna velice triviálně. Je-li paměť volná tzn. není-li alokována je přidělena procesu celá bez ohledu na požadovanou velikost, přičemž nesmí přesáhnout velikost bloku. V případě obsazené paměti jiným procesem je požadavek na přidělení odmítnut. Toto zamítnutí může mít fatální důsledky pro proces žádající o paměť. K alokování paměti vlastně dochází jen při spuštění procesu a proces ji využívá po celou dobu svého životního cyklu. K uvolnění dojde po ukončení života procesu. Ochrana paměti je zde realizována pouze v případě ochrany paměti jádra pomocí tzv. bázového registru. V praxi jde o znemožnění použití nižších adres než je báze. V registru je uložena báze bloku aplikační paměti a paměť jádra leží tedy před tímto blokem. Proces tedy ani nemůže adresovat paměť jádra. Registr se na stavuje pomocí privilegované instrukce, která se můžu volat pouze v režimu jádra.

Tato strategie správy paměti se jeden čas používala ve více úlohových systémech. Kdy byl tento princip jediného bloku v paměti rozšířen o možnost odkládání paměťového regionu do sekundární nebo-li odkládací paměti, např. pevný disk. Bohužel obnova procesu z pevného disku je velice pomalá a proto je tato strategie v dnešních systémech téměř nepoužitelná. Jak je asi pochopitelné, vzniká zde problém s nedostatečným využitím aplikační paměti. V praxi to znamená, že proces s malou velikostí zabere celou aplikační paměť.

===Statické bloky===

edná se o jedno z možných řešení nedostatečného využít aplikační paměti. Aplikační paměť je rozdělena ne několik samostatných bloků, které lze alokovat samostatně. Tedy nepočítáme-li procesy odložené sekundární pamět,i maximální počet procesů je omezen počtem bloků. Jeden proces může zabírat i více nesouvislých bloků (bloky oddělené jiným blokem). Jedná se o bloky pevné velikosti, jejichž velikost bývá vzájemně rozdílná a počet s velikostí se stanovují při překladu operačního systému. Velikost s počtem bloků vycházejí z druhu aplikací, které mají být na daném operačním systému provozovány.

Strategie přidělování bloků je založena na stejném principu u čistě monolitické paměti s rozdílem, že žádajícímu procesu o přidělení paměti je přidělen blok o nejmenší velikosti o dostatečné velikosti. Informace o obsazení bloků jsou udržovány poli o stanovené velikosti.

Jelikož je aplikační paměť rozdělena na již zmíněné bloky je nutné zajisti jejich ochranu . Na tuto ochranu se používá tzv. limitní registr procesoru. V limitním registru procesoru je uložena hodnota aktuálního paměťového regionu. Hodnota lokální adresy se porovnává s hodnotou limitního registru. Pokud je tato hodnota větší, následuje vyvolání výjimky – proces se pokouší zapsat mimo region.

Adresový prostor procesu se většinou skládá ze tří regionů: kódového, datového a zásobníkového regionu. Kódový region většinou obsahuje kód programu. Datový region nese statické data programu. Vyžaduje jak zápis tak čtení a v některých systémech může změnit svoji velikost. Zásobníkový region já charakter LIFO a jsou zde obsaženy lokální datové proměnné a návratové adresy funkcí.

S těmito strategiemi založenými na statických blocích se lze setkat na úrovni správy paměti jádra. Jelikož lze požadavky rutin jádra odhadnout včetně jejich posloupnosti.

===Dynamické bloky===

Aplikační paměť je rozdělena na bloky jejichž velikost se dynamicky upravuje dle požadavků procesů . Před alokací prvního regionu tvoří paměť aplikačního prostoru jeden blok

Při alokaci se vyhledá opět první přípustný blok, pokud je jeho velikost rovna či blízká požadavku je blok použit celý. V ostatních případech je blok rozdělen na dva jeden o požadované velkosti procesu a druhý zůstává jako volné místo. Když dochází k uvolnění bloků je nutné provádět tzv. zcelování volných bloků. Vznikne-li souvislá řada 2 či 3 bloků jsou spojeny do jednoho.

Obsazení paměti je v tomto případě realizováno na počátku každého bloku, informace zde tvoří jakousi hlavičku. Ochrana paměti je opět realizována pomocí bázového a limitního registru. Nutné je velice pečlivě ochránit hlavičky jednotlivých bloků. Nevýhoda tohoto systému je velký sklon k fragmentaci paměti, respektive vzniku velkého množství volných malých nesouvislých bloků. Je to velký problém zejména u víceúlohových systémů kde žádosti o alokování a dealokování přicházejí v libovolném a nezávislém pořadí.

Fragmentace paměti se dá řešit tzv. setřásáním bloků. V praxi se jedná o soustřední volné paměti do jediného bloku většinou na konci paměti. Tato technologie má několik omezení. Musí existovat alespoň minimální technická podpora na úrovni procesoru, tedy podporou bázového registru. Všechny procesory však toto nepodporují, proto je nutné nuceně použít popisovače paměti. Není to zcela ideální řešení. Kdyby nebylo toto zajištěno mohlo by například dojít při zápisu řetězce do paměti k přesunu cílové paměti a většina programu by toto nezvládla. Dalším problémem je potřeba přímého přístupu do paměti a to je pak nutné zamknout celý region. Zamknutí brání dokonalému setřesení a je povoleno na dobu nezbytně nutnou. Zamknutí na nejmenší možný čas přináší v důsledku závislosti mezi procesy. Toto vede k degradaci systému, respektive při určité úrovni fragmentace dojde ke zvýšení režie systému a vzrůstu závislostí mezi procesů nad únosnou mez. Systém se zdánlivě zastaví.

Setřásání bloků bylo dříve používáno v kooperativních víceúlohových systémech(Windows 3, starší verze MacOS a Symbian).

==Zdroj informací==

http://cs.wikipedia.org/wiki/Opera%C4%8Dn%C3%AD_pam%C4%9B%C5%A5

--[[Uživatel:Hmarek|Hmarek]] 11. 6. 2010, 08:27 (UTC)

Bluetooth

2010-06-18T12:07:52Z

Hmarek: Založena nová stránka: Bluetooth je bezdrátová komunikační technologie sloužící k bezdrátovému propojení mezi dvěma a více elektronickými zařízeními, jakými jsou například mobi…

Bluetooth je bezdrátová komunikační technologie sloužící k bezdrátovému propojení mezi dvěma a více elektronickými zařízeními, jakými jsou například mobilní telefon, PDA, osobní počítač nebo náhlavní souprava. [[Image:BlueTooth.png|thumb|Symbol Bluetooth]]

== Původ názvu ==

Název Bluetooth je odvozen z anglického jména dánského krále Haralda Modrozuba - Harald Bluetooth - vládnoucího v 10. století. Ten využil svých diplomatických schopností k tomu, aby válčící kmeny přistoupily k diskuzi a ukončily vzájemné rozepře. Právě této analogie bylo využito pro název technologie Bluetooth, která podobně jako kdysi král Harald slouží k usnadnění vzájemné komunikace. Používá bluetooth protokoly.

== Specifikace ==

Technologie Bluetooth je definovaná standardem IEEE 802.15.1. Spadá do kategorie osobních počítačových sítí, tzv. PAN (Personal Area Network).

Bluetooth se vyskytuje v několika vývojových verzích, z nichž v současnosti nejvíce využíváná nese označení 1.2 a je implementována v drtivé většině Bluetooth zařízení (stav k r. 2006).

Prozatím poslední verze, specifikace Bluetooth 2.0 EDR (Enhanced Data-Rate), zavádí novou modulační techniku pi/4-DQPSK a zvyšuje tak datovou propustnost na trojnásobnou hodnotu oproti Bluetooth 1.2 (2,1 Mbit/s). Tímto se dosahuje daleko větší výdrže baterii, protože samotné navázání spojení a i přenos samotný probíhá v daleko kratší době než u starších verzí Bluetooth.
[[Image:Nokia Bluetooth Headset BH-803.jpg|thumb|Nokia Bluetooth Headset BH-803]]

=== Výkonnost ===

* Class 1. - 100 metrů (maximální teoretický dosah)
* Class 2. - 10 metrů
* Class 3. - 1 metr

Toto označení platí pro všechny vývojové řady (tj. 1.0 , 1.2 a 2.0)

== Rádiové rozhraní ==

Bluetooth pracuje v ISM pásmu 2,4 GHz (stejném jako u Wi-Fi). K přenosu využívá metody FHSS, kdy během jedné sekundy je provedeno 1600 skoků (přeladění) mezi 79 frekvencemi s rozestupem 1 MHz. Tento mechanismus má zvýšit odolnost spojení vůči rušení na stejné frekvenci. Je definováno několik výkonových úrovní (2,5 mW, 10 mW, 100 mW) s nimiž je umožněna komunikace do vzdálenosti cca 10 – 100 m. Udávané hodnoty ovšem platí jen ve volném prostoru. Pokud jsou mezi komunikujícími zařízeními překážky (typicky například zdi), dosah rychle klesá. Většinou ovšem nedochází ke skokové ztrátě spojení, ale postupně se zvyšuje počet chybně přenesených paketů.

== Vyšší síťové vrstvy ==

Přenosová rychlost se pohybuje okolo 720 kbit/s (90 KB/s) a je možné vytvořit datový spoj symetrický případně asymetrický, kdy přenosová rychlost při příjmu (downlink) je vyšší než při odesílání (uplink).

Jednotlivá zařízení jsou identifikována pomocí své adresy BD_ADDR (BlueTooth Device Address), podobné jako je MAC adresa u Ethernetu.

Bluetooth podporuje jak dvoubodovou, tak mnohabodovou komunikaci. Pokud je více stanic propojeno do ad hoc sítě, tzv. pikosítě (piconet), jedna rádiová stanice působí jako řídící (master) a může simultánně obsloužit až 7 podřízených (slave) zařízení. Všechna zařízení v pikosíti se synchronizují s taktem řídící stanice a se způsobem přeskakování mezi kmitočty. Specifikace dovoluje simultánně použít až 10 pikosítí na ploše o průměru 10 metrů a tyto pikosítě dále sdružovat do tzv. „scatternets“ neboli „rozprostřených“ sítí.

== Zdroj informací ==

http://cs.wikipedia.org/wiki/Bluetooth

--[[Uživatel:Hmarek|Hmarek]] 18. 6. 2010, 12:07 (UTC)

Soubor:Nokia Bluetooth Headset BH-803.jpg

2010-06-18T12:04:36Z

Hmarek:

Soubor:BlueTooth.png

2010-06-18T11:51:20Z

Hmarek:

Operační paměť, vlastnosti, přístupové metody

2010-06-18T08:10:44Z

Hmarek:

Operační paměť je volatilní (nestálá) vnitřní elektronická paměť číslicového počítače typu RWM-RAM, určená pro dočasné uložení zpracovávaných dat a spouštěného programového kódu. Tato paměť má obvykle rychlejší přístup, než vnější paměť (např. pevný disk). Tuto paměť může procesor adresovat přímo, pomocí podpory ve své instrukční síti. Strojové instrukce jsou adresovány pomocí instrukčního ukazatele a k datům se obvykle přistupuje pomocí adresace prvku paměti hodnotou uloženou v registru procesoru nebo je adresa dat součástí strojové instrukce. [[Image:Operacni pamet.jpg|thumb|Operační paměť]]

Operační paměť je spojena s procesorem pomocí sběrnice, obvykle se mezi procesor a operační paměť vkládá rychlá vyrovnávací paměť typu cache, neboli paměť, která je přímo přístupná procesoru. Jedná se o nepostradatelný fyzický prostředek, který je spravován jednou z hlavních části operačního systému. Operační paměť je určená pro uchovávání kódu programů respektive procesů spolu s mezivýsledky a výsledky jejich činnosti. Zrovna tak je v operační paměti uchováván stav dalších prostředků a základní datové struktury jádra.

Vezmeme-li v potaz adresování operační paměti, lze zjednodušeně paměť chápat jako souvislý prostor paměťových buněk o nějaké velikosti. Tyto buňky jsou pak lineárně adresovány adresami pevné délky.

Je-li operační paměť reprezentována pamětí s přímým přístupem, označujeme adresový prostor jako fyzický adresový prostor (FAP). Velikost tohoto prostoru je omezena buď fyzickou velikostí paměťových modulů a nebo velikostí adresy tj. adresa o velikosti n bitů umožňuje adresovat 2 na n-tou paměťových míst.

Jednodušší procesory podporují adresovat pouze paměť s přímým přístupem, tedy adresovat pouze fyzický adresový prostor. V dnešní době velká část
procesorů umožňuje adresovat i logické adresové prostory. Jedná se o tzv. virtualizaci paměti respektive jde o neomezený počet logických adresových prostorů.

==Úkoly správy FAP==

*přidělování paměťových regionů na požádání procesů
*uvolňování paměťových regionů na požádání procesů
*udržování informací o obsazení adresového prostoru
*zabezpečení ochrany paměti – zabránění přístupu procesu k paměti mimo jeho přidělený region
*u víceúlohových systémů musí podporovat střídavý běh více procesů či v minimálním případě mu nesmí bránit

== Architektura operační paměti ==

*Johnn von Neumannova architektura, paměť je společná pro data i instrukce
*Harvardská architektura, existují dvě nezávislé paměti pro data a instrukce (časté využití je u mikrokontrolérů)

== Metody správy ==

===Monolitická paměť===

Jedná se o nejednodušší zprávu operační paměti. FAP je zde rozdělen na dva bloky, tj. na dvě souvislé části, jež jsou určeny počáteční adresou. První [[Image:Graf.png|thumb|Postupný růst rychlostí dynamických pamětí pro tři různé technologie (SDRAM, DDR, DDR2, RDRAM a XDR)]]blok je přidělen rutinám jádra operačního systému a jeho datovým strukturám tj. „Kernel memory“. Druhý je pak přidělován na požádání ostatním procesům tj. „Application memory“. Paměť jádra sdílí všechny procesy, protože rutiny jádra včetně jeho datových struktur jsou využívány veškerými procesy při vykonávání služeb operačního systému. Paměť procesů nebo-li aplikační paměť je soukromého charakteru, tedy přístup k ní má pouze vlastník.

Regulace je prováděna velice triviálně. Je-li paměť volná tzn. není-li alokována je přidělena procesu celá bez ohledu na požadovanou velikost, přičemž nesmí přesáhnout velikost bloku. V případě obsazené paměti jiným procesem je požadavek na přidělení odmítnut. Toto zamítnutí může mít fatální důsledky pro proces žádající o paměť. K alokování paměti vlastně dochází jen při spuštění procesu a proces ji využívá po celou dobu svého životního cyklu. K uvolnění dojde po ukončení života procesu. Ochrana paměti je zde realizována pouze v případě ochrany paměti jádra pomocí tzv. bázového registru. V praxi jde o znemožnění použití nižších adres než je báze. V registru je uložena báze bloku aplikační paměti a paměť jádra leží tedy před tímto blokem. Proces tedy ani nemůže adresovat paměť jádra. Registr se na stavuje pomocí privilegované instrukce, která se můžu volat pouze v režimu jádra.

Tato strategie správy paměti se jeden čas používala ve více úlohových systémech. Kdy byl tento princip jediného bloku v paměti rozšířen o možnost odkládání paměťového regionu do sekundární nebo-li odkládací paměti, např. pevný disk. Bohužel obnova procesu z pevného disku je velice pomalá a proto je tato strategie v dnešních systémech téměř nepoužitelná. Jak je asi pochopitelné, vzniká zde problém s nedostatečným využitím aplikační paměti. V praxi to znamená, že proces s malou velikostí zabere celou aplikační paměť.

===Statické bloky===

edná se o jedno z možných řešení nedostatečného využít aplikační paměti. Aplikační paměť je rozdělena ne několik samostatných bloků, které lze alokovat samostatně. Tedy nepočítáme-li procesy odložené sekundární pamět,i maximální počet procesů je omezen počtem bloků. Jeden proces může zabírat i více nesouvislých bloků (bloky oddělené jiným blokem). Jedná se o bloky pevné velikosti, jejichž velikost bývá vzájemně rozdílná a počet s velikostí se stanovují při překladu operačního systému. Velikost s počtem bloků vycházejí z druhu aplikací, které mají být na daném operačním systému provozovány.

Strategie přidělování bloků je založena na stejném principu u čistě monolitické paměti s rozdílem, že žádajícímu procesu o přidělení paměti je přidělen blok o nejmenší velikosti o dostatečné velikosti. Informace o obsazení bloků jsou udržovány poli o stanovené velikosti.

Jelikož je aplikační paměť rozdělena na již zmíněné bloky je nutné zajisti jejich ochranu . Na tuto ochranu se používá tzv. limitní registr procesoru. V limitním registru procesoru je uložena hodnota aktuálního paměťového regionu. Hodnota lokální adresy se porovnává s hodnotou limitního registru. Pokud je tato hodnota větší, následuje vyvolání výjimky – proces se pokouší zapsat mimo region.

Adresový prostor procesu se většinou skládá ze tří regionů: kódového, datového a zásobníkového regionu. Kódový region většinou obsahuje kód programu. Datový region nese statické data programu. Vyžaduje jak zápis tak čtení a v některých systémech může změnit svoji velikost. Zásobníkový region já charakter LIFO a jsou zde obsaženy lokální datové proměnné a návratové adresy funkcí.

S těmito strategiemi založenými na statických blocích se lze setkat na úrovni správy paměti jádra. Jelikož lze požadavky rutin jádra odhadnout včetně jejich posloupnosti.

===Dynamické bloky===

Aplikační paměť je rozdělena na bloky jejichž velikost se dynamicky upravuje dle požadavků procesů . Před alokací prvního regionu tvoří paměť aplikačního prostoru jeden blok

Při alokaci se vyhledá opět první přípustný blok, pokud je jeho velikost rovna či blízká požadavku je blok použit celý. V ostatních případech je blok rozdělen na dva jeden o požadované velkosti procesu a druhý zůstává jako volné místo. Když dochází k uvolnění bloků je nutné provádět tzv. zcelování volných bloků. Vznikne-li souvislá řada 2 či 3 bloků jsou spojeny do jednoho.

Obsazení paměti je v tomto případě realizováno na počátku každého bloku, informace zde tvoří jakousi hlavičku. Ochrana paměti je opět realizována pomocí bázového a limitního registru. Nutné je velice pečlivě ochránit hlavičky jednotlivých bloků. Nevýhoda tohoto systému je velký sklon k fragmentaci paměti, respektive vzniku velkého množství volných malých nesouvislých bloků. Je to velký problém zejména u víceúlohových systémů kde žádosti o alokování a dealokování přicházejí v libovolném a nezávislém pořadí.

Fragmentace paměti se dá řešit tzv. setřásáním bloků. V praxi se jedná o soustřední volné paměti do jediného bloku většinou na konci paměti. Tato technologie má několik omezení. Musí existovat alespoň minimální technická podpora na úrovni procesoru, tedy podporou bázového registru. Všechny procesory však toto nepodporují, proto je nutné nuceně použít popisovače paměti. Není to zcela ideální řešení. Kdyby nebylo toto zajištěno mohlo by například dojít při zápisu řetězce do paměti k přesunu cílové paměti a většina programu by toto nezvládla. Dalším problémem je potřeba přímého přístupu do paměti a to je pak nutné zamknout celý region. Zamknutí brání dokonalému setřesení a je povoleno na dobu nezbytně nutnou. Zamknutí na nejmenší možný čas přináší v důsledku závislosti mezi procesy. Toto vede k degradaci systému, respektive při určité úrovni fragmentace dojde ke zvýšení režie systému a vzrůstu závislostí mezi procesů nad únosnou mez. Systém se zdánlivě zastaví.

Setřásání bloků bylo dříve používáno v kooperativních víceúlohových systémech(Windows 3, starší verze MacOS a Symbian).

==Zdroj informací==

www.wikipedia.cz

--[[Uživatel:Hmarek|Hmarek]] 11. 6. 2010, 08:27 (UTC)

Soubor:Graf.png

2010-06-18T08:06:24Z

Hmarek:

Operační paměť, vlastnosti, přístupové metody

2010-06-11T08:27:43Z

Hmarek: Založena nová stránka: Operační paměť je volatilní (nestálá) vnitřní elektronická paměť číslicového počítače typu RWM-RAM, určená pro dočasné uložení zpracovávaných dat …

Operační paměť je volatilní (nestálá) vnitřní elektronická paměť číslicového počítače typu RWM-RAM, určená pro dočasné uložení zpracovávaných dat a spouštěného programového kódu. Tato paměť má obvykle rychlejší přístup, než vnější paměť (např. pevný disk). Tuto paměť může procesor adresovat přímo, pomocí podpory ve své instrukční síti. Strojové instrukce jsou adresovány pomocí instrukčního ukazatele a k datům se obvykle přistupuje pomocí adresace prvku paměti hodnotou uloženou v registru procesoru nebo je adresa dat součástí strojové instrukce. [[Image:Operacni pamet.jpg|thumb|Operační paměť]]

Operační paměť je spojena s procesorem pomocí sběrnice, obvykle se mezi procesor a operační paměť vkládá rychlá vyrovnávací paměť typu cache, neboli paměť, která je přímo přístupná procesoru. Jedná se o nepostradatelný fyzický prostředek, který je spravován jednou z hlavních části operačního systému. Operační paměť je určená pro uchovávání kódu programů respektive procesů spolu s mezivýsledky a výsledky jejich činnosti. Zrovna tak je v operační paměti uchováván stav dalších prostředků a základní datové struktury jádra.

Vezmeme-li v potaz adresování operační paměti, lze zjednodušeně paměť chápat jako souvislý prostor paměťových buněk o nějaké velikosti. Tyto buňky jsou pak lineárně adresovány adresami pevné délky.

Je-li operační paměť reprezentována pamětí s přímým přístupem, označujeme adresový prostor jako fyzický adresový prostor (FAP). Velikost tohoto prostoru je omezena buď fyzickou velikostí paměťových modulů a nebo velikostí adresy tj. adresa o velikosti n bitů umožňuje adresovat 2 na n-tou paměťových míst.

Jednodušší procesory podporují adresovat pouze paměť s přímým přístupem, tedy adresovat pouze fyzický adresový prostor. V dnešní době velká část procesorů umožňuje adresovat i logické adresové prostory. Jedná se o tzv. virtualizaci paměti respektive jde o neomezený počet logických adresových prostorů.

==Úkoly správy FAP==

*přidělování paměťových regionů na požádání procesů
*uvolňování paměťových regionů na požádání procesů
*udržování informací o obsazení adresového prostoru
*zabezpečení ochrany paměti – zabránění přístupu procesu k paměti mimo jeho přidělený region
*u víceúlohových systémů musí podporovat střídavý běh více procesů či v minimálním případě mu nesmí bránit

== Architektura operační paměti ==

*Johnn von Neumannova architektura, paměť je společná pro data i instrukce
*Harvardská architektura, existují dvě nezávislé paměti pro data a instrukce (časté využití je u mikrokontrolérů)

== Metody správy ==

===Monolitická paměť===

Jedná se o nejednodušší zprávu operační paměti. FAP je zde rozdělen na dva bloky, tj. na dvě souvislé části, jež jsou určeny počáteční adresou. První blok je přidělen rutinám jádra operačního systému a jeho datovým strukturám tj. „Kernel memory“. Druhý je pak přidělován na požádání ostatním procesům tj. „Application memory“. Paměť jádra sdílí všechny procesy, protože rutiny jádra včetně jeho datových struktur jsou využívány veškerými procesy při vykonávání služeb operačního systému. Paměť procesů nebo-li aplikační paměť je soukromého charakteru, tedy přístup k ní má pouze vlastník.

Regulace je prováděna velice triviálně. Je-li paměť volná tzn. není-li alokována je přidělena procesu celá bez ohledu na požadovanou velikost, přičemž nesmí přesáhnout velikost bloku. V případě obsazené paměti jiným procesem je požadavek na přidělení odmítnut. Toto zamítnutí může mít fatální důsledky pro proces žádající o paměť. K alokování paměti vlastně dochází jen při spuštění procesu a proces ji využívá po celou dobu svého životního cyklu. K uvolnění dojde po ukončení života procesu. Ochrana paměti je zde realizována pouze v případě ochrany paměti jádra pomocí tzv. bázového registru. V praxi jde o znemožnění použití nižších adres než je báze. V registru je uložena báze bloku aplikační paměti a paměť jádra leží tedy před tímto blokem. Proces tedy ani nemůže adresovat paměť jádra. Registr se na stavuje pomocí privilegované instrukce, která se můžu volat pouze v režimu jádra.

Tato strategie správy paměti se jeden čas používala ve více úlohových systémech. Kdy byl tento princip jediného bloku v paměti rozšířen o možnost odkládání paměťového regionu do sekundární nebo-li odkládací paměti, např. pevný disk. Bohužel obnova procesu z pevného disku je velice pomalá a proto je tato strategie v dnešních systémech téměř nepoužitelná. Jak je asi pochopitelné, vzniká zde problém s nedostatečným využitím aplikační paměti. V praxi to znamená, že proces s malou velikostí zabere celou aplikační paměť.

===Statické bloky===

edná se o jedno z možných řešení nedostatečného využít aplikační paměti. Aplikační paměť je rozdělena ne několik samostatných bloků, které lze alokovat samostatně. Tedy nepočítáme-li procesy odložené sekundární pamět,i maximální počet procesů je omezen počtem bloků. Jeden proces může zabírat i více nesouvislých bloků (bloky oddělené jiným blokem). Jedná se o bloky pevné velikosti, jejichž velikost bývá vzájemně rozdílná a počet s velikostí se stanovují při překladu operačního systému. Velikost s počtem bloků vycházejí z druhu aplikací, které mají být na daném operačním systému provozovány.

Strategie přidělování bloků je založena na stejném principu u čistě monolitické paměti s rozdílem, že žádajícímu procesu o přidělení paměti je přidělen blok o nejmenší velikosti o dostatečné velikosti. Informace o obsazení bloků jsou udržovány poli o stanovené velikosti.

Jelikož je aplikační paměť rozdělena na již zmíněné bloky je nutné zajisti jejich ochranu . Na tuto ochranu se používá tzv. limitní registr procesoru. V limitním registru procesoru je uložena hodnota aktuálního paměťového regionu. Hodnota lokální adresy se porovnává s hodnotou limitního registru. Pokud je tato hodnota větší, následuje vyvolání výjimky – proces se pokouší zapsat mimo region.

Adresový prostor procesu se většinou skládá ze tří regionů: kódového, datového a zásobníkového regionu. Kódový region většinou obsahuje kód programu. Datový region nese statické data programu. Vyžaduje jak zápis tak čtení a v některých systémech může změnit svoji velikost. Zásobníkový region já charakter LIFO a jsou zde obsaženy lokální datové proměnné a návratové adresy funkcí.

S těmito strategiemi založenými na statických blocích se lze setkat na úrovni správy paměti jádra. Jelikož lze požadavky rutin jádra odhadnout včetně jejich posloupnosti.

===Dynamické bloky===

Aplikační paměť je rozdělena na bloky jejichž velikost se dynamicky upravuje dle požadavků procesů . Před alokací prvního regionu tvoří paměť aplikačního prostoru jeden blok

Při alokaci se vyhledá opět první přípustný blok, pokud je jeho velikost rovna či blízká požadavku je blok použit celý. V ostatních případech je blok rozdělen na dva jeden o požadované velkosti procesu a druhý zůstává jako volné místo. Když dochází k uvolnění bloků je nutné provádět tzv. zcelování volných bloků. Vznikne-li souvislá řada 2 či 3 bloků jsou spojeny do jednoho.

Obsazení paměti je v tomto případě realizováno na počátku každého bloku, informace zde tvoří jakousi hlavičku. Ochrana paměti je opět realizována pomocí bázového a limitního registru. Nutné je velice pečlivě ochránit hlavičky jednotlivých bloků. Nevýhoda tohoto systému je velký sklon k fragmentaci paměti, respektive vzniku velkého množství volných malých nesouvislých bloků. Je to velký problém zejména u víceúlohových systémů kde žádosti o alokování a dealokování přicházejí v libovolném a nezávislém pořadí.

Fragmentace paměti se dá řešit tzv. setřásáním bloků. V praxi se jedná o soustřední volné paměti do jediného bloku většinou na konci paměti. Tato technologie má několik omezení. Musí existovat alespoň minimální technická podpora na úrovni procesoru, tedy podporou bázového registru. Všechny procesory však toto nepodporují, proto je nutné nuceně použít popisovače paměti. Není to zcela ideální řešení. Kdyby nebylo toto zajištěno mohlo by například dojít při zápisu řetězce do paměti k přesunu cílové paměti a většina programu by toto nezvládla. Dalším problémem je potřeba přímého přístupu do paměti a to je pak nutné zamknout celý region. Zamknutí brání dokonalému setřesení a je povoleno na dobu nezbytně nutnou. Zamknutí na nejmenší možný čas přináší v důsledku závislosti mezi procesy. Toto vede k degradaci systému, respektive při určité úrovni fragmentace dojde ke zvýšení režie systému a vzrůstu závislostí mezi procesů nad únosnou mez. Systém se zdánlivě zastaví.

Setřásání bloků bylo dříve používáno v kooperativních víceúlohových systémech(Windows 3, starší verze MacOS a Symbian).

==Zdroj informací==

www.wikipedia.cz

--[[Uživatel:Hmarek|Hmarek]] 11. 6. 2010, 08:27 (UTC)

Soubor:Operacni pamet.jpg

2010-06-11T08:13:22Z

Hmarek:

AT2313

2010-06-03T17:47:05Z

Hmarek:

AVR at90s2313 je 8-bitový mikroprocesor založený na AVR RISC architektuře. Tento mikroprocesor dosahuje propustnost 1 MIPS za MHz.

Mikroprocesor obsahuje: [[Image:90s2313.jpg|thumb|AVR AT90S2313]]

• Jeden 8-bitový časovač/čítač.

• Watchdog.

• SPI - sériové rozhraní pro nahrání programu.

• Ochranný mechanizmus proti vykrádání softwaru.

• Široký rozsah napájecího napětí od 2.7V do 6.0V (4.0V - 6.0V).

• Možnost využití vnitřního a vnějšího přerušení.

• Analogový komparátor.

• Dva úsporné režimy (Idle Mode and Power Down Mode)

== Porty ==

AVR at90s2313 má dva obousměrné bitově orientované porty B (8-bitů) a D (7-bitů). Některé bity těchto portů vyžadují vytahovací odpor. Vybrané piny portů mají více funkcí. Jedná se o sériovou linku RXD, TXD, vnější přerušení /INT0, /INT1, časovače T1, T0 a analogový komparátor AN0, AN1. A funkce pro komunikaci SPI – SCK, MISO, MOSI, funkce ICP pro zachycení stavu (input capture) u časovače/čítače1 a funkce OC1 dosažení stavu (output Compare) u časovače/čítače1.

== Časování ==

Instrukce potřebují k vykonání ½ až 4 strojové cykly. Jeden strojový cyklus trvá 0.1us při frekvenci oscilátoru 10 MHz. Doba strojového cyklu je tedy rovna jedné periodě hodin. Většina instrukcí je jednocyklivých. To znamená, že při frekvenci 10 MHz můžeme dosáhnou výkonu až 10MIPS.

== Paměť ==

Procesor má Harvardskou architekturu, tj. paměť programu a dat jsou odděleny. Pro paměť programu je používáno 2kB Flash, pro paměť dat 128B RAM a 128B EEPROM.

== Časovač/čítač ==

Mikroprocesor má jeden 8-bitový a jeden 16-bitový časovač/čítač. Oba časovače se mohou inkrementovat s každou periodou hodin, nebo je možno použít děličku kmitočtu (tvoří jí 10-bitový čítač) 1/8, 1/64, 1/128 nebo 1/256. Lze je taktéž použít jako čítače vnějších událostí. Mezní frekvence vnějších událostí fosc/2. 16-bitový čítač má také funkci dosažení stavu, může pracovat jako 8, 9 nebo 10-bitový pulsně šířkový modulátor a má také funkci zachycení stavu.

== Sériové rozhraní ==

AVR at90s2313 obsahuje plně duplexní univerzální asynchronní sériový kanál. Přenášený rámec má velikost 10- nebo 11-bitů a přenosová rychlost je volitelná. AVR také obsahuje sériový synchronní interfejs SPI, který lze použít pouze pro programování AVR mikroprocesoru. Výhoda je v tom, že mikroprocesor můžeme pomocí SPI programovat přímo v aplikaci.

== Přerušovací systém ==

Procesor má 10 zdrojů požadavků na přerušení. 2 vnější zdroje přerušení INT0, INT1, 4 zdroje přerušení od časovače/čítače CAPT1, COMP1, OVF1, OVF0, 3 zdroje přerušení RX, UDRE, TX od UART a 1 zdroj přerušení od analagového komparátoru ANA_COMP. Priorita je pevně daná.

== Úsporné režimy ==

Dva energeticky úsporné režimy:

• Power down mód – snížení výkonu. Při tomto módu se činnost mikroprocesoru zastaví.

• Idle mód – chod naprázdno. Při tomto módu je odpojeno CPU (nezpracovávají se instrukce).

[[Otázky k opakování z referátů mikroprocesorové techniky TVY]]

== Zdroj informací ==
http://avr.hw.cz/architektura/arch_avr.html

--[[Uživatel:Hmarek|Hmarek]] 24. 4. 2010, 05:24 (UTC) <br>
--[[Uživatel:Arni|Arni]] 27. 5. 2010, 13:50 (UTC)

Soubor:90s2313.jpg

2010-06-03T17:37:57Z

Hmarek: načtena nová verze "Soubor:90s2313.jpg": AVR AT90S2313 (zdroj:nepokon.wz.cz)

AVR AT90s2313 (nepokon.wz.cz)

Soubor:90s2313.jpg

2010-06-03T17:35:44Z

Hmarek: AVR AT90s2313 (nepokon.wz.cz)

AVR AT90s2313 (nepokon.wz.cz)

Pohyby v gravitačním poli

2010-05-31T07:32:58Z

Hmarek: Založena nová stránka: Homogenni gratačni pole je speciálním případem centrálního (radiálního) gravitačního pole. Důležitým pohybem v homogenním gratačním poli je tzv. šikmý vr…

Homogenni gratačni pole je speciálním případem centrálního (radiálního) gravitačního pole. Důležitým pohybem v homogenním gratačním poli je tzv. šikmý vrh. Jeho speciální případy jsou

# Volný pád
# Vrh svislý
# Vrh vodorovný
# Vrh šikmý vzhůru

Důležitými charakteristikami šikmého vrhu jsou počáteční rychlost a elevační úhel

= Volný pád =

Volný pád je pohyb tělesa o hmotnosti m v homogenním gravitačním poli, při kterém počáteční rychlost tělesa je nulová a kromě gravitační síly na těleso nepůsobí žádná další síla, popř. jsou další síly zanedbatelné (tzn. odpor prostředí se zanedbává)

== Pohybové rovnice ==

Pomineme-li odpor okolního prostředí a uvažujeme-li pouze homogenní gravitační pole, působí na pohybující se těleso pouze síla ve vertikálním směru o velikosti

F = − mg,

kde g je gravitační zrychlení (popř. tíhové zrychlení). V našich zeměpisných šířkách je g rovno 9,81 m/s2. Záporným znaménkem se označuje, že těleso padá směrem dolů (daná souřadnicová osa je totiž obvykle orientována směrem vzhůru). Pohybová rovnice v daném směru má tvar

F = ma,

kde a je zrychlení tělesa.

Z předchozích vztahů dostaneme rovnost

ma = − mg

neboli (pro g > 0):

a = − g

Je vidět, že velikost hmotnosti m tělesa nemá na pohyb vliv. Všechna tělesa padají se stejným zrychlením g.

== Kinematika pohybu ==
Volný pád je tedy rovnoměrně zrychlený přímočarý pohyb se zrychlením rovným gravitačnímu zrychlení. Ze vztahů pro rovnoměrně zrychlený přímočarý pohyb (za předpokladu, že osa y směřuje vertikálně) plyne

v = v0 − gt
y = y_0 + v_0 t - \frac{1}{2}gt^2

kde v0 určuje velikost počáteční rychlosti (tedy rychlosti v čase t = 0) a y0 určuje počáteční polohu (resp. výšku).

V takto zvolené soustavě souřadnic tedy těleso padá proti směru osy y.

== Pád z klidu ==

Pustíme-li těleso z klidu, má v okamžiku vypuštění t = 0 nulovou rychlost v0 = 0. Položíme-li navíc počátek souřadné soustavy do bodu vypuštění, tedy y0 = 0, pak platí

v = − gt
y = -\frac{1}{2}gt^2

Vyloučíme-li z těchto rovnic čas t, dostaneme závislost rychlosti na poloze

v2 = − 2gy

Změníme-li souřadnice tak, aby označovaly výšku, tzn. − y = h, dostaneme vzorec pro rychlost pádu tělesa z dané výšky ve tvaru

v = \sqrt{2gh}

== Energie ==

Při volném pádu se gravitační potenciální energie mění na kinetickou energii tělesa.

== Přesnost řešení ==

Uvedené řešení je pouze přibližné, protože gravitační pole Země ve skutečnosti není homogenní a se zvětšující se výškou jeho síla klesá. Chyba je však při výpočtu pádů na povrchu Země o mnoho řádů nižší, než například vliv odporu vzduchu.

=Vrh svislý=

Vrh svislý je pohyb tělesa v homogenním gravitačním poli, při kterém počáteční rychlost tělesa má směr svisle vzhůru - proti směru gravitační síly. Kromě gravitační síly nepůsobí na těleso žádná další síla (příp. jsou další síly zanedbatelné).

Vrh svislý je v první fázi (pohyb nahoru) rovnoměrně zrychlený přímočarý pohyb se záporným zrychlením, jehož velikost se rovná gravitačnímu zrychlení. Rychlost tělesa se v první fázi zmenšuje, až dosáhne nuly, těleso se na okamžik zastaví v největší výšce (největší vzdálenosti) a začne druhá fáze - volný pád.

Vrh svislý vzniká složením rovnoměrného pohybu s počáteční rychlostí a rovnoměrně zrychleného pohybu se zrychlením proti směru počáteční rychlosti.

== Výpočet okamžité výšky h svislého vrhu ==

h = h0 + v0.t - 1/2 g t2

kde h0 je počáteční výška, v0 je počáteční rychlost, g je gravitační zrychlení (příp. tíhové zrychlení), t je čas od počátku vrhu

== Výpočet největší výšky h svislého vrhu ==

h = h0 + v02 / 2g

kde v0 je počáteční rychlost, g je gravitační zrychlení (příp. tíhové zrychlení)

== Výpočet času t dosažení největší výšky ==

t = v0 / g

kde v0 je počáteční rychlost, g je gravitační zrychlení (příp. tíhové zrychlení)

Rychlost dopadu tělesa do původního místa je stejná jako počáteční rychlost.

Při vrhu svislém se počáteční kinetická energie mění na gravitační potenciální energii a po dosažení největší výšky se naopak gravitační potenciální energie mění na kinetickou energii tělesa.

=Vrh vodorovný=

=Vrh šikmý vzhůru=

=Zdroj informací=
www.wikipedia.cz

--[[Uživatel:Hmarek|Hmarek]] 31. 5. 2010, 07:32 (UTC)

AT2313

2010-04-24T05:24:53Z

Hmarek:

AVR at90s2313 je 8-bitový mikroprocesor založený na AVR RISC architektuře. Tento mikroprocesor dosahuje propustnost 1 MIPS za MHz.

Mikroprocesor obsahuje:

• Jeden 8-bitový časovač/čítač.

• Watchdog.

• SPI - sériové rozhraní pro nahrání programu.

• Ochranný mechanizmus proti vykrádání softwaru.

• Široký rozsah napájecího napětí od 2.7V do 6.0V (4.0V - 6.0V).

• Možnost využití vnitřního a vnějšího přerušení.

• Analogový komparátor.

• Dva úsporné režimy (Idle Mode and Power Down Mode)

== Porty ==

AVR at90s2313 má dva obousměrné bitově orientované porty B (8-bitů) a D (7-bitů). Některé bity těchto portů vyžadují vytahovací odpor. Vybrané piny portů mají více funkcí. Jedná se o sériovou linku RXD, TXD, vnější přerušení /INT0, /INT1, časovače T1, T0 a analogový komparátor AN0, AN1. A funkce pro komunikaci SPI – SCK, MISO, MOSI, funkce ICP pro zachycení stavu (input capture) u časovače/čítače1 a funkce OC1 dosažení stavu (output Compare) u časovače/čítače1.

== Časování ==

Instrukce potřebují k vykonání ½ až 4 strojové cykly. Jeden strojový cyklus trvá 0.1us při frekvenci oscilátoru 10 MHz. Doba strojového cyklu je tedy rovna jedné periodě hodin. Většina instrukcí je jednocyklivých. To znamená, že při frekvenci 10 MHz můžeme dosáhnou výkonu až 10MIPS.

== Paměť ==

Procesor má Harvardskou architekturu, tj. paměť programu a dat jsou odděleny. Pro paměť programu je používáno 2kB Flash, pro paměť dat 128B RAM a 128B EEPROM.

== Časovač/čítač ==

Mikroprocesor má jeden 8-bitový a jeden 16-bitový časovač/čítač. Oba časovače se mohou inkrementovat s každou periodou hodin, nebo je možno použít děličku kmitočtu (tvoří jí 10-bitový čítač) 1/8, 1/64, 1/128 nebo 1/256. Lze je taktéž použít jako čítače vnějších událostí. Mezní frekvence vnějších událostí fosc/2. 16-bitový čítač má také funkci dosažení stavu, může pracovat jako 8, 9 nebo 10-bitový pulsně šířkový modulátor a má také funkci zachycení stavu.

== Sériové rozhraní ==

AVR at90s2313 obsahuje plně duplexní univerzální asynchronní sériový kanál. Přenášený rámec má velikost 10- nebo 11-bitů a přenosová rychlost je volitelná. AVR také obsahuje sériový synchronní interfejs SPI, který lze použít pouze pro programování AVR mikroprocesoru. Výhoda je v tom, že mikroprocesor můžeme pomocí SPI programovat přímo v aplikaci.

== Přerušovací systém ==

Procesor má 10 zdrojů požadavků na přerušení. 2 vnější zdroje přerušení INT0, INT1, 4 zdroje přerušení od časovače/čítače CAPT1, COMP1, OVF1, OVF0, 3 zdroje přerušení RX, UDRE, TX od UART a 1 zdroj přerušení od analagového komparátoru ANA_COMP. Priorita je pevně daná.

== Úsporné režimy ==

Dva energeticky úsporné režimy:

• Power down mód – snížení výkonu. Při tomto módu se činnost mikroprocesoru zastaví.

• Idle mód – chod naprázdno. Při tomto módu je odpojeno CPU (nezpracovávají se instrukce).

== Zdroj informací ==
http://avr.hw.cz/architektura/arch_avr.html

--[[Uživatel:Hmarek|Hmarek]] 24. 4. 2010, 05:24 (UTC)

AT2313

2010-04-24T05:24:17Z

Hmarek:

AVR at90s2313 je 8-bitový mikroprocesor založený na AVR RISC architektuře. Tento mikroprocesor dosahuje propustnost 1 MIPS za MHz.

Mikroprocesor obsahuje:

• Jeden 8-bitový časovač/čítač.

• Watchdog.

• SPI - sériové rozhraní pro nahrání programu.

• Ochranný mechanizmus proti vykrádání softwaru.

• Široký rozsah napájecího napětí od 2.7V do 6.0V (4.0V - 6.0V).

• Možnost využití vnitřního a vnějšího přerušení.

• Analogový komparátor.

• Dva úsporné režimy (Idle Mode and Power Down Mode)

== Porty ==

AVR at90s2313 má dva obousměrné bitově orientované porty B (8-bitů) a D (7-bitů). Některé bity těchto portů vyžadují vytahovací odpor. Vybrané piny portů mají více funkcí. Jedná se o sériovou linku RXD, TXD, vnější přerušení /INT0, /INT1, časovače T1, T0 a analogový komparátor AN0, AN1. A funkce pro komunikaci SPI – SCK, MISO, MOSI, funkce ICP pro zachycení stavu (input capture) u časovače/čítače1 a funkce OC1 dosažení stavu (output Compare) u časovače/čítače1.

== Časování ==

Instrukce potřebují k vykonání ½ až 4 strojové cykly. Jeden strojový cyklus trvá 0.1us při frekvenci oscilátoru 10 MHz. Doba strojového cyklu je tedy rovna jedné periodě hodin. Většina instrukcí je jednocyklivých. To znamená, že při frekvenci 10 MHz můžeme dosáhnou výkonu až 10MIPS.

== Paměť ==

Procesor má Harvardskou architekturu, tj. paměť programu a dat jsou odděleny. Pro paměť programu je používáno 2kB Flash, pro paměť dat 128B RAM a 128B EEPROM.

== Časovač/čítač ==

Mikroprocesor má jeden 8-bitový a jeden 16-bitový časovač/čítač. Oba časovače se mohou inkrementovat s každou periodou hodin, nebo je možno použít děličku kmitočtu (tvoří jí 10-bitový čítač) 1/8, 1/64, 1/128 nebo 1/256. Lze je taktéž použít jako čítače vnějších událostí. Mezní frekvence vnějších událostí fosc/2. 16-bitový čítač má také funkci dosažení stavu, může pracovat jako 8, 9 nebo 10-bitový pulsně šířkový modulátor a má také funkci zachycení stavu.

== Sériové rozhraní ==

AVR at90s2313 obsahuje plně duplexní univerzální asynchronní sériový kanál. Přenášený rámec má velikost 10- nebo 11-bitů a přenosová rychlost je volitelná. AVR také obsahuje sériový synchronní interfejs SPI, který lze použít pouze pro programování AVR mikroprocesoru. Výhoda je v tom, že mikroprocesor můžeme pomocí SPI programovat přímo v aplikaci.

== Přerušovací systém ==

Procesor má 10 zdrojů požadavků na přerušení. 2 vnější zdroje přerušení INT0, INT1, 4 zdroje přerušení od časovače/čítače CAPT1, COMP1, OVF1, OVF0, 3 zdroje přerušení RX, UDRE, TX od UART a 1 zdroj přerušení od analagového komparátoru ANA_COMP. Priorita je pevně daná.

== Úsporné režimy ==

Dva energeticky úsporné režimy:

• Power down mód – snížení výkonu. Při tomto módu se činnost mikroprocesoru zastaví.

• Idle mód – chod naprázdno. Při tomto módu je odpojeno CPU (nezpracovávají se instrukce).

== Zdroj informací ==
http://avr.hw.cz/architektura/arch_avr.html
--[[Uživatel:Hmarek|Hmarek]] 24. 4. 2010, 05:24 (UTC)