Ohyb světla

Světlo je elektromagnetické vlnění, proto lze i u světla pozorovat difrakci. Ohybové jevy se výrazně projevují především tehdy, pokud jsou rozměry překážek srovnatelné s vlnovou délkou světla. Vlnová délka světla je však velmi malá, takže ohybové jevy jsou pozorovány především na úzkých štěrbinách, malých otvorech.

Tento jev se projevuje tak, že se světlo šíří částečně i do prostoru za překážkou, kam by se podle paprskové optiky nikdy šířit nemělo, tzn. světlo se šíří i do oblasti geometrického stínu. Hranice mezi světlem a stínem potom není ostrá a na stínítku za překážkou se vytváří ohybový (= difrakční) obrazec. Podobně jako interferenční obrazec jej tvoří soustava nestejně širokých světlých a tmavých proužků. Tento obrazec můžeme považovat za výsledek interference světla, které do uvažovaného místa na stínítku dopadají s různým dráhovým rozdílem.

Pozn.: Ohyb světla pozoroval a jako první také popsal kolem roku 1660 italský učitel matematiky Francesco Maria Grimaldi, který do zatemněné místnosti nechal dopadat malým kruhovým otvorem sluneční světlo a do dráhy tohoto světla umisťoval různé předměty a studoval vlastnosti jejich stínu. Zjistil, že stíny jsou neostré a že jsou navíc ohraničené barevnými proužky.

Ohyb světla nastává, pokud světlo prochází malou překážkou (štěrbina, kruhový otvor, soustava štěrbin nebo otvorů) nebo pokud prochází kolem velmi ostrých hran předmětů (tenkého vlákna, žiletky, kruhového terčíku).